Když jsem se již rozepsal o metodě Shake Qi, tak bych mohl zveřejnit alespoň něco z připravované knihy o této metodě. 

Dnes, kdy není jednoduché jít nakoupit bez fronty, protože se nyní nemohou lidé dostat jen tak do obchodu, musí stát a čekat, až na ně přijde řada, aby mohli vstoupit, alespoň tak je tomu nyní v Italii, kde právě v době karantény pobývám. 

Již jsem psal o tom, jak si lidé myslí, že si něčím prodlouží život, ale ono to je obráceně, oni si ho právě tím, jak často žijí nebo musí žít, zkracují. No a jeden příklad mám i v knize, tak ho sem vložím:

Malý příklad o tom, jak si zbytečně krátíme život:

Jdu nakoupit do supermarketu a již samotný nákup mě unavuje, protože se nevyznám mezi regály a běhám z jednoho konce na druhý, abych našel slané tyčinky. Když konečně najdu, co jsem chtěl koupit, odeberu se k pokladně. Jsou otevřeny pouze dvě pokladny, protože je doba oběda. Postavím se do té zdánlivě kratší, abych musel zjistit, že pokladní je nová a moc si neví rady. Fronta se nekrátí. Druhá fronta, která byla zdánlivě delší, postupuje rychleji a zákazník, co byl na tom asi jako já, tak již odchází z obchodu, zatímco já jsem ještě ve frontě. Začíná to ve mně vřít, začínám být vzteklý a nejraději bych začal nadávat.  V tomto okamžiku jsem si již zkrátil život o nějakou tu minutku, neboť hněv, který ve mně bublá, je zabijákem nejen mého srdce.

Kdybych praktikoval metodu v této knize popsanou, využil bych této fronty pro své zdraví. Na místo hněvu bych popřemýšlel, zda jsem uvolněn, zda se nemračím, zda nemám lehkou křeč v šíji a začal bych uvědoměle dýchat a vykouzlil bych na tvářích úsměv, aby si mozek myslel, že jsem spokojen a dal rozkaz k výrobě hormonů štěstí. Když se dostanu k pokladní již uvolněn a s úsměvem na tváři bude pravděpodobné, že ji svým úsměvem „nakazím“ a i ona se začne usmívat. Ucítí totiž můj vnitřní klid, přestane na okamžik pociťovat stres, který má i ze strachu, že udělá nějakou chybu na pokladně. Já ji předám trochu ze své pozitivní vyvážené energie a ona se bude cítit dobře alespoň po tu chvíli, co moje energie u ní bude působit. 

Možná, že se vám zdál příklad trochu hloupý, ale je těžké najít příklady ze všedních dnů, které jsou pro každého známé a přitom se snažit poukázat příkladem na něco, co jsme právě kvůli mnohým všedním činnostem ztratili nebo na co stále zapomínáme. Koho dnes napadne, že by měl ve frontě myslet na své zdraví, vděk, lásku, pokoru a třeba i víru, když navíc stojí ve frontě, která postupuje šnečím tempem?

                                  ------------------------------------------------------------------

Tak to byl takový malý pokus o to, aby si člověk ve frontě uvědomil, že i v takové situaci může něco dělat pro svou imunitu. Každopádně je důležité v dnešní době neztrácet naději na "lepší časy". Je potřeba se co nejvíce usmívat - ne se přímo chechtat - ale usmívat se tak trochu "pod vousy", protože naše centrála si myslí, že jste spokojeni a nechá produkovat nějaký pozitivní hormon - třeba hormon štěstí. 

Píši "lepší časy", ale nemyslím tím samozřejmě, že se nám naplní kapsy penězi, že budeme najednou žít v blahobytu, ale to, že možná v této době pochopíme, kde jsme dělali v životě chyby. Kde jsme dělali něco pouze pro naše touhy, pro naše přání, které jsme ale vůbec nemuseli mít a které stály na předních místech daleko před uspokojením naší duše. Často lidé uspokojují místo duše své ego a to by nemělo být. Neměli bychom na duši zapomínat. 

Jednou jsou si tak pro sebe psal, dělám to častěji, protože si tříbím myšlenky a napadlo mě, co by mi odpověděli lidé, kdybych je poslal do nějakého velikého paláce, kde by bylo strašně moc krásných věcí, prostě vše možné, po čem lidé v životě touží a řekl bych jim, ať si vezmou to, co by si chtěli s sebou vzít zpět tam, odkud přišli, tedy co by měli s sebou rádi až umřou a budou muset opustit tento svět. Říkal jsem si, zda by se našel někdo, kdo by odcházel s prázdnými rukami a kdybych se ho zeptal, zda nic nenašel, co by si s sebou chtěl vzít, tak by mi odvětil, já to mám stále s sebou a to si chci s sebou vzít i na zpáteční cestě - svou duši. Málokdo myslí na svou duši v životě. Myslíme na vše možné, na to, co musíme dosáhnout, co musíme udělat, co musíme ještě vidět atd., ale zastavit se a podívat se do svého nitra a zaposlouchat se do tichého zpěvu srdce, který je často přehlušovaný našimi různými myšlenkami, které hrají první housle.

Tato virová krize přišla snad ještě včas a snad z ní vyjdeme moudřejší - ne tedy jenom my, kteří skoro do dění dějin nemáme co povídat, ale hlavně ti, co mají naše hlasy k tomu, aby nám vládli a také ti, co ovládají koncerny a světový kapitál. 

My máme paniku a strach, když nás přepadla pandemie, kterou jistě zavinil člověk, ať tím, že byl nepozorný a vir unikl z laboratoře, nebo tím, že jedl něco, co neměl a nebo toho zneužil záměrně - je to zcela jedno, jak k pandemii došlo, vesmír musí stejně vždy použít to, co na planetě je, aby nám mohl dát znamení, ale důležité je, abychom se opravdu zamysleli, proč najednou my máme takový strach, když je nám zcela jedno, kolik lidí umírá ročně hlady, kolik rodiček zemře při porodu, kolik lidí zemře na silnici a kolik lidí je zabito ve válkách, které se stále vedou jenom proto, aby zbrojní průmysl mohl dále vyrábět. Když chtěl prezident Havel zrušit zbrojní průmysl, naběhl si pěkně, protože by připravil spoustu lidí o chléb. Ale on jako prezident nechtěl mít odpovědnost za ty tisíce mrtvých, kteří zemřou střelou z české zbrojovky. Když jsem četl kdysi v novinách, jak se zvýšil obrat zbrojnímu průmyslu v Čechách, tak se mi dělalo špatně. Měli by v těch novinách ukázat ta mrtvá těla, která tam leží zasažena našimi střelami. Možná, že by nepsali, jak je to super, že jsme mohli zabít ještě více lidí než rok před tím. 

Možná tato krize, která bohužel nechá zbohatnout ty již bohaté a ty, kteří mají ještě dluhy nebo začínali s nějakou firmou, která nyní stojí a oni za chvíli nebudou mít peníze ani na nakoupení nového materiálu, až krize skončí, ty udělá chudé. Nůžky se asi ještě více rozevřou. Bohužel to tak bývá. Když se podíváme na burzy, jak kolísají, tak je to důkaz toho, co zde píši. Bohužel vládu nad světem mají v rukách ti, co vládnou vládám. Dále se o tom nechci rozšiřovat a budu doufat, že to není tak, jak já to bohužel vidím a že to je jinak, že to je vše demokratické a že se jednou ze svého ošklivého snu probudím. 

Ať sním nebo nesním, mám přesto velké štěstí, protože jsem před 26 lety poznal něco, jako osvícení a již tehdy, ještě jako podnikatel v nejlepších letech, bylo mi 42, jsem pochopil, že život, který většina lidí žije není ten, pro který jsme na Zemi přišli. Možná ho žili do svých 5-7 let a pak už je společnost tak zmáčkla, že se raději toho krásného života v ráji vzdaly, aby mohly zase trochu dýchat. Tehdy jsem pochopil, že mám duši a že fyzické tělo je tu jenom proto, aby duše mohla poznat to, co bez těla není tak zajímavé. 

Vidět, slyšet, cítit atd. Třeba děti na pískovišti jak si hrají, jak jim oči blýskají jak jsou šťastné a vůbec jim nevadí, jestli jsou u moře, nebo někde v parku ve velkoměstě. Cítit pohlazení ruky milované osoby, poznat zamilování přímo na svém těle, zažít ten krásný pocit prvního opravdového polibku z lásky atd. atd. 

Možná se rozepíši jednou to tom, jak je to krásné poznat, že jsme součástí vesmíru a že naše duše je nesmrtelná. Ten pocit jsem zažil a žil jsem ho a je to k nezaplacení. Něco tak krásného se nedá ani popsat. To člověk musí zažít a zakusit, pak pozná, co to znamená ráj a pochopí proč nebyl Adam vyhnán z ráje, ale co vlastně to vyhnání znamenalo. Byla to najednou touha jeho Evy, která je vyhnala z ráje. No a my se vyháníme tedy sami z toho ráje, který stále tady na této planetě je. Jestliže tedy Adam z něho odešel, znamená to, že ho zanechal tam, kde byl. Je tedy zde, my v něm můžeme žít, ale my to už neumíme. 

Pro toho, kdo má nyní čas a chuť něco číst, jsem zde zkopíroval kapitolu z připravované knihy o metodě Shake Qi a to kapitolu o lásce. Psal jsem to již dávno, kdy ještě nebylo nikde nebezpečí nějakého viru SARS cov 2, ale psal jsem to již v době, kdy se děly na světě hrůzné věci, kdy teroristé popravovali nevinné a svět se na to díval v TV a myslel si, že bude zase vše vpořádku. Ale co ti pozůstalí po těch, co teroristi před kamerami zavraždili. Zrovna tak máme nyní naději, že to přejde a že bude zase vše ok, ale co ty tisíce pozůstalých, kteří nemohli třeba své milé ani vyprovodit na cestu zpět domů? Pro ty se nevrátí život přesně tam, kde byl před pandemií. Ale vesmír to asi tak chce, aby se lidé zamýšleli nad tím, co zde na planetě tropí. 

Láska

Jen málokdy se setkáme na Zemi s láskou bezpodmínečnou. Většinou, když hovoříme o hluboké nebo velké lásce, jde o lásku vybudovanou na vzájemné úctě, porozumění a důvěře. Taková láska nebývá sice zcela nezištná, ale v některých případech se opravdu jedná o „lásku až za hrob“, tedy o velkou lásku.

Mnohokrát se již stalo, že staří lidé se tak milovali, že bez sebe nechtěli žít a když zemřel jeden, brzy po jeho smrti, zemřel i druhý. U takových jedinců se jednalo jistě o velikou lásku, ale i ta byla malá oproti lásce vesmírné, kterou naše duše po smrti opět pozná.

Vesmírná láska, které se mohou praktikanti Shake Qi při své vibrační meditaci dotknout, není nijak omezená. Neomezuje se na osobu nám milovanou, neomezuje se vůbec na nic. Její síla je tak silná, že slovy, která mi jsou k dispozici, se nedá popsat. Prostupuje celým prostorem, je všude a záleží na nás, zda ji i naše buňky budou umět přijmout a využít ji pro tento pozemský život.

Existuje mnoho výpovědí lidí, kteří již zažili klinickou smrt a byli zachráněni. Skoro vždy hovoří o tom, že viděli světlo, že byli najednou jakoby pohlceni nepopsatelným krásným pocitem, jako by je něco vtáhlo do něčeho krásného, do té doby pro ně nepoznaného, a přesto tak důvěrného. Zažili pocit, který na Zemi nepoznali, ale přesto jim byl tento pocit velice důvěrný, jako kdyby ho znali věčnost. Tyto výpovědi se ztotožňují s mojí teorií o věčném životě naší duše a o silné bezmezné lásce, ke které se po našem odchodu z této Země opět navrátíme.

Pocit, o kterém tito lidé píší, je právě tato bezmezná vesmírná láska, která jejich duši v době jejich klinické smrti obklopila a dala jim možnost okusit opět lásku bez hranic. Lásku, která vládne celému vesmíru.  Lásku, kterou znali, než se jejich duše dostala v lidském těle na tuto planetu a za kterou se opět vrátí.

Lidské tělo obvykle nedokáže přijímat tak silnou lásku svými buňkami, ale určitý „roztok“ této vesmírné lásky v buňkách potřebuje.

Jsou-li naplněny buňky převážně negativní energií a chybí-li v nich láska, pak stačí již málo a v těle vypukne nemoc. Láska, jako silná pozitivní energie, patří k nejúčinnějším přírodním lékům, které zde na Zemi máme.

Pro každého, kdo chce zůstat dlouho zdravý a chce se dožít maximálního věku, není cesty, která by byla schůdná bez lásky v těle. Ten, kdo své buňky pravidelně nezbavuje negativní energie, má malou šanci, dožít se šťastně vysokého věku ve zdraví. V těle plném negativní energie vládne nerovnováha, je to podobné jako zlý vir v počítači, který může vést až ke zničení celého systému včetně „pevného disku“.

Bylo zjištěno, že velká část lidské populace trpní na nedostatek lásky v buňkách, což se odráží ve stále sílící vlně násilí.

Do té doby, dokud homo sapiens sapiens (člověk moudrý, člověk rozumný) nenaplní své buňky dostatečným množstvím lásky, tak se zde na planetě musí stát ještě hrůzné věci, aby se lidstvo přehouplo přes konzum k možnosti přijímání více opravdové lásky.

Jelikož s námi nehnulo ani neštěstí, které přineslo tsunami, kdy zemřelo během chvilky na 250 000 lidí a ani války, které jsou po celé planetě, tak bude muset přijít ještě větší utrpení, aby se lidstvo probralo a pochopilo, že jde špatným směrem a že Vesmírná Moudrost ho prosí o pomoc při řešení problému „láska“

Lidé si nevzali ponaučení z války ve Vietnamu, kde se děla strašná zvěrstva na civilním obyvatelstvu, nemluvě o první a druhé světové válce. 

Pak islámský stát, který „bojuje za mír“, a proto stíná hlavy nevinným. Svět se na tyto popravy dívá v televizi nebo na internetu a pak si jde v klidu zase za svým. Dle mého je to známka nedostatku lásky v srdci skoro u celé civilizace. Nedostatkem lásky v srdci se dostal homo sapiens již do fáze, kdy je zapotřebí přehodit výhybku, aby člověk mohl najet zpět na správnou kolej. 

Uvědomíme-li si, že dnes již většina „civilizovaného“ světa žije ze smrti, aniž si to uvědomuje, tak je očividné, že cesta lidstva opravdu vede špatným směrem. Ať se poohlédneme, kam chceme, všude existují pracovní místa, která závisí od naší smrti, a mnoho lidí by přišlo o práci, kdyby se lidstvo náhle začalo dožívat vyššího věku a začalo žít zdravě a láskyplně.

Chápal jsem českého prezidenta Havla, když chtěl zrušit výrobu zbraní ve „své“ zemi, protože se cítil jako potenciální vrah. Na co jinak jsou zbraně? Jsou na zabíjení.  Prezident Havel, který měl „antény“ vytažené směrem k vesmírné lásce, cítil osobní zodpovědnost jako prezident za zabité, kteří budou zabiti s podporou českého státu v bojích „za svobodu“.

Bohužel dnes je již tolik lidí ekonomicky závislých od smrti ostatních, že není asi možné náhle přestat zabíjet a vraždit nevinné. Při našem požitkářském přemýšlení, bychom se asi nechtěli náhle zříci našich výhod, našich dovolených a jiných vymožeností kapitalistického světa, jen proto, aby byl zrušen zbrojní průmysl. Bohužel se ale jednou budeme muset zříci všeho, nepoučíme-li se z minulosti a budeme-li na zbrojení trvat.

Většinou nejdou do boje ti, kteří si vymysleli, že by chtěli rozšířit svá teritoria, většinou umírají mírumilovní lidé pro duševně nemocné diktátory. Mnohé válečníky by vůbec nenapadlo jít do boje a riskovat svůj život pro rozšíření území o několik čtverečných kilometrů. Mnohým, kteří pak ve válce zabíjí a vraždí, by před válkou bylo zcela jedno, jestli hranice je o kilometr dál nebo blíž. K čemu by jim byla hranice o něco dál, kdyby se z boje nevrátili? A mnozí se nevrátí. 

Kdyby se ale ve světě přestalo náhle válčit a přestalo by se střílet, tak by zbrojní průmysl zaplakal nad výdělkem a s ním by bohužel plakali i ti, kteří živí rodiny z platu, který si z továrny na zbraně nebo munici odnášejí. Proto ani prezident USA Barack Obama nedokázal prosadit účinné kontroly pro prodej zbraní.

Zbraně a zabíjení jsou dnes důležitým ekonomickým pilířem, i když je to z lidského hlediska nechutné.  Musí se střílet a zabíjet z ekonomických důvodů, aby výroba mohla jít dál. Aby ti, co nejsou vražděni, mohli dobře žít a nemuseli mít existenční strachy. Navíc je potřeba střílet stále více, protože pouze množství může ještě udržet cenu na akceptovatelné výši. Bez střílení by mnohé firmy musely ukončit výrobu a lidé, kteří ve firmě pracovali, by neměli práci, nemohli by kupovat počítače, telefony, nemohli by chodit do restaurace a jezdit autem. Náhle by v celé oblasti začaly firmy ekonomicky trpět a začaly by také propouštět. Stát by přišel o DPH a jiné daně za vše, co by si lidé bez práce již nemohli koupit. Celý systém v našem „civilizovaném“ inteligentním světě by se začal bortit jenom proto, že by lidé začali žít láskyplně. Psychiatři by přestali mít pacienty, lékárníci by neprodávali tolik léků a výrobci léků by museli tedy také propouštět.

Ekonomika v civilizovaném světě vůbec nepočítá s tím, že by měla existovat láska.

Pro ekonomiku je lepší utrpení a depresivní stavy. Je-li člověk depresivní nebo trpí-li, snaží se něco proti tomu udělat. Jde nakoupit sladkosti, pije alkohol, bere prášky, kouří, bere drogy, zabíjí pro peníze, dělá vlastně vše, co z hlediska ekonomického rozvoje je pozitivní. Nebo se takový dezorientovaný člověk zabije sám ještě před tím, než dosáhl důchodového věku, a to se také ekonomicky pozitivně projeví. Každým rokem se na planetě zabije 1 000 000 nešťastných lidí a asi 20 000 000 si jich sáhne na život, protože nevidí jiné východisko ze své situace.

Láska je pro ekonomický rozvoj zatím stále negativní veličina

Jediné, kde si snad ekonomika kvůli lásce může zajásat, jsou různé svátky zamilovaných nebo vánoční svátky, kde se lidé snaží lásku probudit a pak nějakým třeba i zbytečným dárkem ji druhému dokázat.

Je možné, že právě u lásky se stala chyba v programu, když Vesmírná Moudrost (Stvořitel) lidský mozek editovala.

Zrovna tak, jak se nám může stát, že uděláme chybu a do počítače se nám dostane vir, zrovna tak se to mohlo stát Vesmírné Moudrosti, když programovala člověku mozek takových neskutečných možností.

Jak se vypořádáváme my s virem v počítači, když počítač nerozumí našim domluvám? Prostě je-li vir tak silný, že neznáme obranu, tak celý disk nakonec musíme přeformátovat a nahrát vše znovu ze zálohy. I taková alternativa samozřejmě je pro Vesmírnou Moudrost myslitelná, jestliže se nepodaří lidstvo přivést na správnou láskyplnou cestu.

Nerad bych v této knize maloval čerty na zeď, nejsem pesimista a věřím v dobro, které v nás všech je. Jeden citát říká „lidé jsou zlí, ale člověk je dobrý“. Já jsem o tom přesvědčen, že člověk je v jádru opravdu dobrý a je připraven k příjmu velké lásky, kterou bude chtít celý život žít. A věřím, že většina nás by byla ochotna za to, aby mohla žít v opravdové lásce mnohé materiální „obětovat“.

V každém z nás je dobro i zlo. Záleží na každém z nás, jestli zlu podlehneme nebo necháme v popředí dobro a zlo necháme spát.

Chceme-li, můžeme si stále připomínat indiánskou historku s vlky, kteří spolu bojovali. Jeden byl ten dobrý a druhý ten zlý. Když se vnuk zeptal dědy, který mu tuto historku vyprávěl, který vlk zvítězí, odvětil děda: „Ten, kterého budeš pravidelně krmit.“

Tuto historku si můžeme stále připomínat, i když se nebude jednat jenom o dobro či zlo v nás, ale i o to, jaké myšlenky pravidelně krmíme, zda negativní nebo pozitivní.

Ve válce se stává často i z dobrého člověka bestie. Je jenom málo těch, kteří jsou tak silní, že raději obětují svůj život, než aby si pošpinili charakter. Zda je to hrdinství nebo zbabělost, o tom raději v této knize nebudu polemizovat, protože je mnoho úhlů pohledu a každý z nich má subjektivní podtext. Něco jiného o takovém hrdinovi bude říkat jeho manželka, která zůstala sama s dětmi a něco jiného bude říkat nepřítel a něco jiného pak generál, který takového člověka poslal do víru válčení a pak předá vdově medaili za hrdinství a vyjádří hlubokou, ale většinou nezúčastněnou, soustrast.

Odložte na chvíli knihu a zamyslete se, proč vlastně lidé válčí a co dobrého války lidstvu za posledních 5 000 let přinesly a zda je to v rovnováze s tím, co nám vzaly.

Naučme se být láskyplní a posilujme tak náš vlastní imunitní systém.

Posilujte imunitu láskou !

Tom